Adam Štech: houellebecq!

Výstava houellebecq! Adama Štecha není poctou francouzskému spisovateli Michelu Houellebecqovi ani ilustrací jeho děl. Také se nepokouší cokoli z jeho textů interpretovat a objasňovat. Štech zkoumá především sám sebe, jakkoli zprostředkovaně. Je pro něj důležité sám vstoupit do díla, což paradoxně umožňuje i jakýsi svébytný odstup a rezervovanost. Štechův výtvarný svět je různorodý, od autoportrétů, obrazů rodiny a přátel přes politiky po popové hvězdy. Často se k jednomu tématu opakovaně vrací, zkouší různé formáty i barevnost. Díla inspirovaná Houellebecqem nevznikala s představou nějakého uceleného souboru, ale víceméně živelně a trvalo několik let, než se v kontextu Štechova díla začalo téma rýsovat v jasnějších konturách.

Štech je především malíř, proto je možná překvapivé, ale i současně příznačné, že jeho pomyslný houellebecqovský cyklus začíná plastikou. Nadživotní busta spisovatele vznikla již v roce 2017. Dílo se objevilo v témže roce na samostatné výstavě Ideal standard, bylo instalováno do skleněné výlohy a pohlíželo do ulice na náhodné chodce. Pro drtivou většinu diváků byla tvář neznámá, jen málokdo věděl, že se jedná o slovutného básníka a prozaika, nositele mnoha ocenění i hanlivých přívlastků. V té době byla již většina jeho děl přeložena do češtiny, nejnověji pak v roce 2015 román Podvolení. Houellebecqovo přijetí v českém prostředí se příliš nelišilo od jiných kulturních regionů, od nadšení po ostré odmítání, vizionář či obyčejný pornograf. Diskuse o Houellebecqovi jsou ale v některých případech stejně zajímavé a podnětné jako jeho dílo. Výmluvným příspěvkem do této debaty je i Štechův rozměrný dvojportrét Houellebecq a Žižek z roku 2019 a odlišná verze téhož tématu z roku následujícího. Stejně jako k sobě a ke svému okolí je Štech k Houellebecqovi ironický a karikující. Rozbíjí zrcadlo a nově složený obraz není lichotivý, o to možná pravdivější. Takový přístup vyžaduje i uměleckou odvahu otevřít obecenstvu své soukromí, jakkoli stylizované. Tato smělost Štechovi nechybí a s Houellebecqem se v tomto bodě stýkají. Je to otevřenost formy i obsahu, těla i duše, stejně jako rafinovaná hra s divákem, jeho matení a znejistění. Intenzita je znásobena komplexností jednotlivých obrazů (portrétů, krajin či zátiší) i jejich pomyslnými dialogy. Mají tak svou svébytnou schopnost vyprávění, stávají se navazujícími kapitolami románového příběhu, který je však proměnlivý, pro každého diváka odlišný a závislý na individuálních zkušenostech.

Kurátoři: Otto M. Urban